Rostislav Kovář

"Nepřestaneš běhat, protože jsi zestárl, ale zestárneš, protože jsi přestal běhat."

Dobrý den Rosťo,

jste aktivním účastníkem výzvy a podle záznamů ujdete v průměru tak deset km denně a k tomu si ještě deset přidáte během. To je vaše denní rutina nebo vás výzva motivovala ještě přidat?

Dá se říct, že je to téměř rutina. I když mě ta výzva, a zejména Jarda Martínek, trochu motivovali. Třeba už jen tím, že se nyní i po městě pohybuji více pěšky než městskou dopravou. Bydlím na okraji Olomouce a většinou jsem při cestě do centra jednu cestu absolvoval tramvají a druhou pěšky. Nyní jsem to díky výzvě celé šel pěšky. Běh i chůzi jsem včera zadal po prve, když jsem byl dopoledne běhat a odpoledne ve městě fotit rozkvetlé záhony. Tím, že nemám žádné "chytré" hodinky nebo telefon, zadávám jen kilometry, které ujdu nebo uběhnu tak říkajíc "z bodu A do bodu B" a změřím na mapě. Ale neumím odhadnout takové krátké pochůzky. Nyní mě v mých výletech trochu omezují, tak jako všechny ostatní, různé "restrikce".  Ale i tak mám letos v rámci možností za sebou již 17 kratších či delších výletů. Velkou většinu z nich jsem i zdokumentoval ZDE.

Je pozoruhodné, že ve vašem věku stále ještě běháte a co víc, aktivně se účastníte závodů. Prozradíte nám recept na ten zázračný elixír, který vás stále drží v kondici? 

Těch podnětů, které mě drží aktivně sportovat je více. Ten asi hlavní je, že se na závodech, potkávám s mladými, pozitivně naladěnými lidmi. To mě "nabíjí" nejvíce. I proto když nestartuji, tak působím jako rozhodčí, nebo jdu fotografovat, ale svým způsobem jsem stále součástí závodu. Dalším důvodem je moje sportovní srdce. Mojí hlavní disciplínou je již od mládí závodní chůze. Jako chodec mám za sebou i pár medailových úspěchů na mistrovstvích Evropy i světa veteránů a na světových veteránských hrách, takové veteránské olympiádě. To mě samozřejmě motivuje k dalšímu tréninku. A v neposlední řadě je to také motto v úvodu: "Nepřestaneš běhat proto, že jsi zestárl, ale zestárneš proto, že jsi přestal běhat."

Mnozí v mládí také dost sportovali, ale i přesto teď v pokročilejším věku často říkají "to už nemám zapotřebí. Jsem rád, že vstanu z postele, a ještě se někam honit..." Vy se v tom lišíte. V čem vás pohyb naplňuje a co vás motivuje nepřestat?

Nyní již chodím více než běhat na různé pěší výlety do přírody nebo na nějaká zajímavá místa nebo akce. Pohyb je pro mě nezbytná součást života, podobně jako jídlo nebo spánek. Udržuje mě v i v psychické pohodě. Pokud se nemohu delší dobu např. ze zdravotních důvodů pohybovat tak, jak jsem zvyklý, jsem protivný sám sobě.

To znám a má to tak asi i většina z nás. Možná právě proto má většina běžeckých závodů speciální kategorii i pro starší ostřílené vlky. Bývá vás tam hodně? Jací jsou to lidé a co vás spojuje?

Účast běžců ve veteránských kategoriích se závod od závodu liší. Ale dá se říct, že v těch tradičních závodech bývá docela početná. Schází se nejen podobní běžci jako jsem já, kteří běhají od mládí, ale i ti, kteří se třeba dříve věnovali jinému sportu. Nebo to jsou lidé, kteří začali z různých důvodů běhat až v pozdějším věku. Všechny nás spojuje právě ta vnitřní potřeba pohybu a setkávání se. Před a po závodě jsme přátelé, ale při závodě soupeři, kteří si nic nedarují. :-)

Máte nějaký oblíbený závod, na který rád vzpomínáte nebo na který se stále vracíte?

Jako asi většina běžců mám pár svých oblíbených závodů kam se rád vracím a pokud mi nezabrání nějaký vážný důvod startovat, nevynechám je. Na prvním místě z běžeckých bych asi uvedl legendární "Běchovice". Je to pro mě nejen sportovní, ale tak trochu i společenská událost. Pravidelně se zde setkám s řadou atletů, s nimiž jsem sportoval v mládí a zavzpomínáme na ty doby a na kamarády, kteří již nejsou mezi námi. Řada z nich již z různých důvodů nesportuje, ale přijdou se alespoň podívat. Další ze závodů, které patří mezi mé nejoblíbenější jsou Rohálovská desítka v Prusinovicích, Hornická desítka ve Frýdku – Místku a závod Hodonín – Holíč - Skalica, který se běhá střídavě jedním a druhým směrem Všechny tyto závody mají jednak výbornou organizaci, ale také velice přátelskou atmosféru. Z těchto důvodů jsem si v polední době oblíbil i závod kolem Brněnské přehrady – Vokolo priglu – kde patřím mezi ty, kteří startovali na všech 10-ti ročnících. Z chodeckých závodů je to jednoznačně Záhorácká dvacítka v Borském Mikuláši na Slovensku. Zde jsem z 51 ročníků chyběl snad jen 5 nebo 6x. 

To je celá plejáda zajímavých akcí. Na mnohé z nich se určitě dost připravujete. Trénujete rád sám nebo máte nějaké parťáky?

V posledních již několika letech trénuji sám. Vyhovuje mi to, že se mohu rozhodovat operativně podle času, který mi právě vyhovuje, podle subjektivních pocitů a někdy i počasí. Na výlety chodím střídavě sám a s přítelkyní. Ji však v poslední době limituje zdravotní stav. Dříve se mnou v pohodě absolvovala i 20 km dlouhé výlety, nyní max. do 5 km. Rád se v přírodě pohybuji sám a poslouchám její hlasy. A také nemám pocit, že někoho zdržuji, když chci něco zajímavého fotit a hledám ten nejlepší pohled.

Aktivní život s sebou přináší hodně zážitků a historek. Máte nějakou z běžeckého života, o kterou byste se rád podělil?

Často si vzpomenu historku, která se váže k závodu "Vnorovská desítka" z doby kdy ještě mobilní telefony a také internet nebyly až tolik běžnou záležitostí. Závod byl z nějakého důvodu o týden odložen, ale ve Vnorovech nás přesto z vlaku vystoupilo asi 5 nebo 6 běžců. Překvapilo nás už cestou ke startu podivné ticho, neboť tu vždy již touto dobou probíhaly dětské závody a vyhrával místní rozhlas. Jeden z nás měl mobilní telefon a přes nějakého z kamarádů tak zjistil, že je závod o týden odložený. Tak jsme zašli do hospůdky nedaleko železniční zastávky na pivo abychom si ukrátili čekání na vlak. A o čem jiném se mohou běžci bavit než o běhání. Po chvíli vstal od vedlejšího stolu nějaký, již docela slušně podnapilý muž, připotácel se k nám a řekl. "Chlapi, když běháte přijeďte sem příští sobotu, budou tu běžecké závody.“ :-)

Máte nějaký sen, kam byste se rád ještě někdy podíval?

Svůj největší cestovatelský sen se mi podařilo splnit v roce 2019. Spolu s třemi kamarády jsme projeli celou Transsibiřskou magistrálu z Moskvy až do Vladivostoku. Samozřejmě i s krátkou zastávkou u Bajkalu. V letošním roce jsem se hodně těšil do Japonského regionu Kansai kde se měly konat Světové veteránské hry. Plánoval jsem nejen startovat ale i po jejich skončení spolu s přítelkyní ještě pár dnů zůstat a trochu se po Japonsku rozhlédnout. Hry však byly z důvodu pandemie přeložené na příští rok.

Tak snad se nám to podaří za rok. 

Držím palce, ať se vám to letos podaří :)

Doktoři často lidem ve vašem věku doporučují být opatrný, šetřit se, chodit pomalu a rozvážně. Co říká váš doktor?

Na lékaře mám asi štěstí. Můj praktický doktor bydlí nedaleko mě, potkává mě občas když jdu běhat a docela mi fandí. Ví, že se již nesnažím si něco dokazovat a sportuji přiměřeně věku. Naopak mi často žertem říká, že jsem odsouzený běhat a chodit až do smrti. Pokud bych přestal asi by mě čekaly různé zdravotní problémy, tělo je přivyklé na pravidelný pohyb.

Kdo je v tomto vaším vzorem?

V mládí jsem měl za vzor, podobně jako řada mých vrstevníků tenkrát, Emila Zátopka. Vždy jsem jej obdivoval pro jeho obrovskou vůli a houževnatost. Mezi mé oblíbené knihy patří právě třeba kniha od Františka Kožíka "Na shledanou, Emile!", kterou mám i s věnováním a kterou jsem si později nechal podepsat i Danou Zátopkovou.

Jako "pravověrného" atleta a Čecha mě moc potěšilo, když jsem byl v roce 2016 v Austrálii a v Sydney se mě nějaký starší pán zeptal odkud jsem. Po mojí odpovědi Czech republik se na chvíli zamyslel a řekl "Yes, Emil Zatopek"

Děkujeme za rozhovor, je ještě něco, co byste lidem vzkázal?

Rád bych vám všem vzkázal, že ne jenom běh, ale jakýkoliv pohyb je opravdu zdraví prospěšný, krásně si při tom vyčistíte hlavu. Začít můžete v jakémkoliv věku, nikdy není pozdě. Trochu bych upravil moje motto. "Nepřestaneš se hýbat proto, že jsi zestárl, ale zestárneš proto, že jsi se přestal hýbat."

Tak ať vám to ještě dlouho běhá : o)

Sylva